adminml

VYŘEŠENÁ ZÁHADA JIHOAMERICKÝCH TUNELŮ: vyhloubily je obří drápy…

Decrease Font Size Increase Font Size Text Size Print This Page

„Pod celou Jižní Amerikou se nachází rozsáhlá síť podzemních chodeb dlouhých stovky až tisíce kilometrů, spojujících nejenom prastará lidská sídla, ale i současné jihoamerické státy: Ekvádor, Peru, Bolívii, Argentinu, Uruguay. Vybudovali je Inkové, kteří žili současně na povrchu země i hluboko v podzemí,“ tvrdili dlouhá léta mnozí badatelé.

Legendu o jihoamerických podzemních tunelech představil poprvé světu peruánský kronikář španělského dobyvatele Franciska Pizzara Felipe Guaman Poma de Ayala (1535–1616) v roce 1615. Jeho sdělení bylo ještě poměrně střízlivé: Ayala popsal nalezené dutiny jako štoly, ve kterých Inkové kutali zlato.

Ruská mystička Helena Petrovna Blavatská už na přelomu 19. a 20. století hlásala odvážnější teorii. V již zmíněné knize Odhalená Isis aneb Hlavní klíč k mystériím starověké a moderní vědy a teologie považovala jihoamerické podzemní dutiny – chodby a sály – přímo za sídla Inků, kteří žili současně „nahoře i dole“.

Legendu o incké podzemní říši zpopularizoval Harold Tom Wilkins (1891–1960) v roce 1945, když vydal knihu Dávné záhady Jižní Ameriky.

V sedmdesátých a osmdesátých letech se jihoamerickými podzemními tunely podrobně zabýval známý švýcarský záhadolog Erich von Däniken (nar. 1935), který je měl i navštívit a prozkoumat společně s Januszem Juanem Moritzem, argentinským badatelem maďarského původu. Oba v podzemí údajně zaujaly prastaré hieroglyfické nápisy, podivné kovové pláty nebo nazelenalé světlo prostupující z hlubin skrze stěny štol…

Nejpřekvapivější zjištění ale přinesly současné (2010–2019) archeologické výzkumy. Podle profesora Heinricha Franka z Federální univerzity v Rio Grande de Sul v Rio de Janeiru podzemní jihoamerické tunely skutečně existují, jsou jich opravdu stovky, možná i tisíce, ale nevybudovali je staří Inkové, nýbrž… obří pravěcí lenochodi a pásovci!

FOTO: Pravěký, čtyři metry dlouhý lenochod Glossotherium robustum

 

Heinrich Frank podrobně zmapoval, kde se v Jižní Americe populární dutiny nacházejí – konkrétních lokalit objevil zatím 1500 (tunely většinou odkryli stavební dělníci při budování silnic a dálnic). Změřil také průměry vstupů: „brány do hlubin“ měly obvykle průměr jen okolo 1,5 až dvou metrů. Změřil také jejich délku: tunely byly většinou dlouhé jen okolo čtyř metrů (některé měly ale délku až 20 metrů a obsahovaly několik výdutí, nejdelší podobný jihoamerický tunel zatím objevil Amilcar Adamy v Randonii: měřil 600 metrů a měl průměr přibližně dva metry).

Badatel si v podzemí především všiml pravidelně se vyskytujících škrábanců na stěnách. Díky nim nakonec dospěl k závěru, že tunely vydlabali pravěcí lenochodi rodu Glossotherium či Scelidotherium nebo prapásovci rodů Propraopus, Pampatheres či Etutatus svými tlapami opatřenými drápy, kteří žili v Jižní Americe ještě před 8 až 10 tisíci lety, dosahovali délky přibližně čtyř metrů, vážili průměrně jednu tunu a podzemní nory si hloubili podobně jako dnešní syslové, jezevci nebo bobři. „Neexistuje žádný geologický proces, díky němuž vznikají dlouhé tunely s kulatým nebo elipsovitým průřezem, které se větví a míří nahoru i dolů a na jehož zdech jsou stopy drápů,“ uzavřel pátrání Heinrich Frank.

 

….

Tento text je převzatý z knihy MĚSÍČNÍ ŠACHTA ODKAZ, kterou vydalo nakladatelství XYZ Albatros ODKAZ

YouTube
Zahady.info

You must be logged in to post a comment Login