adminml

TRUBAČ: Nejpodivnější Apokalypsa – VŠICHNI USNULI! A vy se probouzíte…

Decrease Font Size Increase Font Size Text Size Print This Page

Kdosi zatroubil a… všichni lidé na Zemi usnuli! Najednou, v jediném okamžiku. Co se stalo? Kdo všechny uspal? A proč? A usnuli a spí v těchto novodobých časech skutečně všichni?

Trubač? Před Vámi leží kniha, plná provokativních témat. Nacismus, eugenika, masové sebevraždy, hledání Měsíční šachty, kryptozoologická pátrání po doposud neobjevených zvířatech, matematické experimenty na hranicích poznání… Nejzásadnějším tématem je v ní ale „gumování“ lidí. Ve světě existuje už nyní několik sdružení, spolků a organizací, jako je WHEMT, N. O. N. nebo CF, jejichž členové mají zvláštní přání: zmizet, vypařit se, vyhynout! A Trubač toto téma hrotí na ostří nože…

Trubače si můžete koupit na webu Bezvydavatele.cz zde: ODKAZ

 

Zázračné probuzení (Trubač – kapitola 43)

Dominik zažívá největší překvapení svého života. Probouzí se…

………………

Když děcko bylo děckem, mělo plno otázek.

Proč já mám být já a ne třeba ty?

Proč mám být tady a ne třeba tam?

Kdy započal čas a prostor sahá kam?

Není život pod sluncem nic než pouhý klam?

Co vidím, slyším a čichám není pouhé zdání světa?

Existuje opravdu zlo a skutečně lidé zlí?

Proč já, který jsem já, mohl jsem kdysi nebýt

a jednou já, co jsem já, ten co jsem já, nebudu?

 

Úvodní slova vypravěče z filmu Nebe nad Berlínem

 

„Ještě chvíli, ještě chviličku!“ prosím. Ani vidina nejpohodovějšího nedělního rána, vonících čerstvých buchet a sladkého kakaa, mě nedonutí vstát. Tak nádherně jako teď se mi ještě nikdy nelenošilo. A navíc ještě není určitě ani půl deváté. „Ne, ne, ne!“ trucuji jako malé dítě a zavrtávám se do peřin. Je mi skvěle, je mi báječně, nic mi nechybí. Nic. Vůbec nic. Jsem absolutně šťastný. Jsem nejšťastnějším člověkem na světě.

Pak si ke mně ale sluneční paprsky přeci jen nacházejí cestu. Laskají mě ve vlasech, hladí po čele, hřejí na nose a šimrají na víčkách. „Vstávej, Dominiku, vstávej, už je čas,“ vábí mě jejich kouzelný hlas. Mám? Nemám? Jaké bude dnešní ráno? Co chci vlastně dělat a podnikat? Co zažiji a koho potkám? lovím v paměti odpovědi na tradiční otázky. A pak si jako po šlehnutí biče na vše vzpomínám! A OTEVÍRÁM OČI!

Modro, bílo, zlatavo. Barevné nebe nad mou hlavou vítá nový den. Stejně jako mé okolí. Ležím v posteli uprostřed oceánu květů! Na louce pod lesem. Na stráni nad krajem. Stále sním? „Au!“ Kdepak, štípu se do vykasaného předloktí. Pokusem zjišťuji, že už jsem opravdu procitl do reality. Skutečné je legrační pruhované pyžamo, které mám na sobě, skutečná je přikrývka a polštář s povlečením ve veselých pastelových barvách, které mě zahřívají, skutečná je kovová postel s roštem a matracemi pod mým tělem, a skutečné jsou i pampelišky, sedmikrásky a květy devětsilu kolem dokola, kterých se ze svého lůžka nevěřícně dotýkám s nataženou dlaní. Ještě je zdobí duhová rosa a z toho nejbližšího právě vzlétá červené slunéčko sedmitečné. Frnk! Je nádherné ráno. V trávě dovádějí cvrčci: Cvrk! Cvrk! V povětří trylkují skřivani: Lilililidadyldadyl! A na okraji lesa, nad květinovou nádherou, bubnuje strakapoud. Drrr! Jako v nějakém království divočiny. Co tady ale dělám já? A… jak to, že není zima? Prosinec? Vždyť jsem naposledy zavřel oči v prosinci! A na úplně jiném místě: v Seine-Saint-Denis v Paříži!? A navíc šeredně zmlácený!

Dominiku, Dominiku! Drbu se v rozcuchaných vlasech a ničemu nerozumím. Připadám si jako čerstvě vylíhnuté kuře. Inu… je prostě jaro! Alespoň podle projevů okolí. Podle květin a pučících stromů možná duben. Asi. A mé zranění? Podlitiny? Škrábance? A otevřené rány? Ha, stopa! Prohlížím si tělo a skutečně nalézám některé nechtěné připomínky minulosti. Dlouhou jizvu na zápěstí, další škaredý šrám nad pravou kyčlí, pořezané stehno, podrápaný kotník… První záchytné body v tomhle podivném pokračování příběhu. Ovšem: všechny rány jsou již dávno zacelené. Uzdravené. Jako by mě někdo z dávného brutálního lynče úspěšně vyléčil. Ale kdo? A co má vlastně tohle neobvyklé probuzení uprostřed jarní lučiny znamenat?

Hups! Lenošit se mi už ale každopádně nechce. Skáči z postele naboso do vlhké květinové nádhery a snažím se rozhýbat. Ouvej! Jde to ale ztuha. Cítím se stále rozlámaný. Aby ne, po tak dlouhém spánku. Pár rychlých cviků: švihů, předklonů a shybů mě ale během chvilky dostává do přijatelné formy. Už jsem fit. Znovu objevuji ztracenou sílu. Brrr! Ještě je ale po ránu pořádná zima, uvědomuji si, když se mi při kontaktu se studenou travou ježí všechny chlupy na nohou. Vzápětí ale nalézám i pro tuto drobnou patálii řešení. U postele totiž leží na židličce, které jsem si dříve nevšiml, složené oblečení. Přesně v mé velikosti. Trenýrky, tričko, manšestrové kalhoty, mikina s kapucí, ponožky a nepromokavé goretexové boty. Jen se do nich nasoukat. A také tak činím. „Díky,“ oslovuji neviditelného dárce. S povděkem se oblékám, srovnávám svůj dřívější noční úbor do úhledné hromádky, několika pohyby jednoduše stelu i postel a pak se, s kroucením hlavou nad svou pořádkumilovností i absurditou situace, konečně přestávám věnovat loži a rozhlížím po okolí. Kde to vlastně jsem? Kde jsem se to ocitl?

Východ, západ, sever, jih. Určit světové strany je díky vycházejícímu slunci jednoduché. Teď ještě prozkoumat okolí. Hledím proto dokola. Hmm, příroda tady vypadá evropsky. Jako u nás, v Čechách. Něco mi ale říká, že se nacházím spíš někde jinde. Stále ve Francii? Možná. Kouzelnou barevnou louku v povlovné stráni nade mnou lemuje smíšený les. Lesíky, hájky a zarostlé meze vidím i na druhé straně údolí. Co se ale skrývá dole, pod kopcem? Žijí tam nějací lidé? A vysvětlí mi, co tohle všechno znamená?

Raz a dva, raz a dva! Naposledy se pohledem loučím se surrealisticky umístěnou postelí, rázuji si to dolů mezi čtyřlístky a mám najednou přímo bláznivou radost ze života. „Jupí! Já žiju!“ raduji se. A vidím a slyším a čichám a hmatám a ochutnávám svět kolem sebe! Mám tu šanci, mohu, CHCI! Skáči, křepčím a dovádím proto po pažitu jako rozjívené kůzle. „Ještě, že mě zatím nikdo nevidí!“ směji se.

Na travnatém hřebeni, nad zarostlým žlábkem, objevuji první úzkou cestičku. Vyšlapala ji zvířata? Nebo lidé? O kus níž se mnou ze stráně poskakuje mezi keři už i potůček. Zdobí ho drobné žluté květy blatouchu. Z obou stran. V rozšiřujícím se údolíčku se vzápětí pěšina proměňuje v polní cestu. Tak vida! V první známku civilizace. A po několika dalších stech metrech svižné chůze podél zelených vrbiček vidím v dáli i šedivou silnici!

Doleva, mírně vzhůru nebo doprava, mírně dolů? Stojím nerozhodně na jednoduché křižovatce a uvědomuji si, jak se v životě některé okamžiky podobají. Vše se jakoby opakuje. Už kdysi jsem se nečekaně probudil na neznámém místě: na mýtině v lese u Frankfurtu nad Mohanem. A už kdysi jsem takhle postával na rozcestí: v tajuplném podzemí jihočeského Vimperka a ptal se: Kudy dál, Dominiku? Kudy dál?

„Doprava, mírně dolů,“ velím nakonec sám sobě i zde. A jdu a kráčím a rázuji si to rázovitou venkovskou krajinou, zapomínám na starosti a je mi opět do zpěvu:

Silnice bílá přede mnou,
sluníčko svítí nade mnou,
a já jdu volný jak ten pták,
šťasten tak, šťasten tak,
a já jdu volný jak ten pták,
šťasten tak, ach, tak!

Notuji si tuláckou melodii Karla Hašlera a je mi lehce. Svobodně. Nic mě netrápí. Pestrobarevné květinové svahy kolem cesty vypadají skutečně líbezně. Ach! Ještě jsem se jich nestačil nabažit. A ze strání stékají dolů i další a další potůčky a plní modrou říčku, v jejíž hladině se odráží nebe. Je tu moc hezky.

Mou radost ale postupně kalí zvláštní zjištění. Šlapu si to po poměrně nově vypadající asfaltové komunikaci už skoro hodinu, možná už po sté se ohlížím dozadu a pak dopředu, ale nikdo mě nemíjí a nikoho nepotkávám. Jakoby tudy nejezdily automobily. Že by byla tahle komunikace dočasně uzavřena pro motoristy? Jisté je, že kolem mě ještě dnes neprojel žádný vůz. Ani z jedné, ani z druhé strany. A co víc: ještě jsem dnes nikde neviděl ani človíčka. V krajině, kterou procházím, by jich přeci měla žít a pracovat spousta. A to je divné. Nerozumím tomu.

Za poslední zatáčkou, kterou procházím, se ale možná ukrývá vysvětlení. Dosavadní vlnitá krajina se za ní totiž rozlévá doširoka, silnice se narovnává do přímky a vede přímo mezi poli ke svému cíli. A já tuším, že se snad již brzy dočkám odpovědí na své otázky a budu moudřejší. Přímo před sebou totiž vidím na obzoru vzdálenou mlhavou siluetu města!

 

V mlčícím městě (Trubač – kapitola 44)

Hlavní hrdina prochází podivnou zemí bez lidí. A opatrně vstupuje i do mlčícího města…

………………

Moderní metropole bývají hlučné. Většinou až příliš. Podle Světové zdravotnické organizace WHO je přes den celá pětina obyvatel měst vystavena nepříjemnému hluku překračujícímu šedesát pět decibelů. „Kvůli akutnímu nebo chronickému akustickému traumatu vzrůstá počet lidí, kteří trpí nedoslýchavostí, ušním šelestem, zvýšenými teplotami, závratěmi, výtoky z uší a bolestí,“ připomínají otorinolaryngologové.

Nejhlučnějším městem světa je americký New York, následovaný japonskými megapolemi Tokiem a Nagasaki a argentinským Buenos Aires. V Evropě trápí rachot, rámus a randál nejvíce obyvatele řeckých Atén. Lidé v nich nosí vycpávky do uší, jsou vystresovaní a v noci nemohou spát.

Město, ke kterému přicházím, ale jako by se nacházelo na úplně opačném konci pomyslné tabulky. Nehřmotí, nelomozí, nehučí. Je takřka absolutně tiché. Bezhlučné! Dochází mi to ještě než do něj vstupuji, několik set metrů od prvních budov. A zvláštní pocit mimořádnosti, výjimečnosti a neobvyklosti ve mně sílí i když jako zvěd a průzkumník opatrně vcházím mezi jeho první domy. Pssst! přizpůsobuji se svému okolí. Opatrně našlapuji po kamenném dláždění, opatrně se plížím podél pískově žlutých stěn jakéhosi skladiště a opatrně nakukuji do přilehlých dvorků a uliček.

První dojmy? Nikdo tu není. Nikoho nevidím. Prázdné jsou tovární dílny se soustruhy, vrtačkami a frézkami, do kterých nahlížím nízko posazenými zaprášenými okny, pusté jsou přilehlé pokoje neútulné dělnické ubytovny včetně společenské místnosti a vrátnice, opuštěná je benzinová pumpa s dokořán otevřenými skleněnými dveřmi pokladny a neobsazena jsou i všechna místa v restauraci na rohu s ještě prostřenými stoly a červenými, mřížkovanými ubrusy. Prázdné jsou i panelové bytovky, do kterých se dokonce odvažuji vejít, opatrně našlapovat zatuchlými ztemnělými chodbami, klepat na náhodně vybrané dveře, brát za kliky a po dlouhých vteřinách čekání bez odezvy s tlukoucím srdcem vcházet do bytů, abych vzápětí zjistil, že jsou rovněž již nějakou dobu opuštěné a neobydlené. Nikde nikdo! V tomhle městě jakoby nežili lidé! A já opět nevím, co si mám o všem dění kolem sebe myslet. „Kam všichni zmizeli?“ ptám se sám sebe. Odpověď ale nenacházím.

A už jsem raději opět venku. Ve světle. Předměstím se prohání vítr, se švitořením jí prolétávají vlaštovky a na lavičce u šumící lípy se na sluníčku vyhřívá strakatá kočka. Mňau! „Pojď sem, ty tulačko,“ oslovuji ji potichu, hladím a beru do náruče. „Kde jsou všichni, povíš mi to?“ vyzvídám a stále se obezřetně rozhlížím kolem. Chlupatá rozkošnice mi ale neodpovídá. Pouze se bezstarostně převaluje na záda, vrní a přede. Užívá si mazlení.

Postapokalyptický svět, ze kterého takřka zmizela lidská rasa představuje ve své knize například francouzský spisovatel Robert Merle. V románu Malevil, z druhé poloviny dvacátého století, popisuje francouzský venkov po jaderném výbuchu. „Znenadání propuklo cosi šíleného. Rachot, který dokáži vylíčit jen v přirovnáních a ta se mi ještě zdají všechna směšně ubohá. Jako když burácí hrom, řvou pneumatická kladiva, ječí sirény, letadla prorážejí zvukovou bariéru a nebo se pominou lokomotivy,“ komentuje těžko uvěřitelné vjemy hlavní hrdina Malevilu Emanuel Comte. On i jeho přátelé mají štěstí, přežívají explozi jaderné pumy, když zrovna ochutnávají víno v hlubokém sklepení hradu. Krajina kolem ale dostává přímý zásah. Žár ji seškvařuje na uhel.

Zdánlivě nevinným ohňostrojem zelených meteoritů začíná i podobně laděný román Den trifidů, britského romanopisce Johna Wyndhama. Pacient na očním oddělení londýnské Nemocnice sv. Merryna, William Masen, všemi oceňované brčálové divadlo nevidí, má totiž ještě po ošetření zraku na očích obvazy. Když si ale gázy sundavá, zjišťuje, že takřka všichni ostatní vidoucí – oslepli! A většina z nich navíc život ve tmě nezvládá, páchají sebevraždy nebo hynou při setkáních s dalším románovým fenoménem, rostlinou – trifidem. „Na vrcholku trifida se nachází kalich s jedovatou tekutinou a smotané žahadlo, které se vystřeluje na oběť, kterou následně jedem usmrtí. Oproti tradičním rostlinám má schopnost se pohybovat kývavým pohybem,“ představují rostlinného zabijáka pěstovaného původně kvůli oleji, scifi experti.

Podivný svět bez lidí popisuje čtenářům i maďarský autor Péter Bogáti ve své postapokalyptické knize Poslední člověk. Jeho hlavní hrdina C. Robinson: provozní inženýr v nukleárním výzkumném středisku, prožívá konec světa náhodou uzavřený v hale z absolutně nepropustného KD materiálu. A také on se po výstupu ven nestačí divit. Všichni lidé se totiž vypařili, rozpustili se v mlhu a zůstaly po nich jen hromádky šatstva. „Stál jsem tam naprosto nechápavě… Chodník byl poset obleky… Ty obleky křičely stále hlasitěji, že v nich zcela nepochopitelně scházejí ti, kteří je nosili. Nikdy jsem nebyl ve válce, ale nemyslím, že by tisíce mrtvol po bombardování nebo po salvách z pušek mohly poskytovat příšernější podívanou,“ popisuje Robinson svůj první kontakt s památkami po zmizelých.

Ocitl jsem se i já v podobných světech, jaké vykreslili Robert Merle, John Wyndham nebo Péter Bogáti? Zůstal jsem i já posledním člověkem na světě? Kdo ví… Město kolem mě ale není zničené jaderným výbuchem a seškvařené na uhel, nepohybují se v něm zoufalí slepci ani nebezpeční trifidi a nenalézám v něm ani chaoticky odpadlé hromádky šatstva po jeho původních obyvatelích.

„Hmm, vezmi rozum do hrsti,“ mumlám si sám pro sebe a snažím se myslet. „Co všechno už víš a co všechno můžeš vyčíst z náznaků z okolí?“ ptám se logicky.

Základním a neoddiskutovatelným faktem je, že kolem sebe skutečně nevidím žádné lidi. Ani živé, ani mrtvé. Ve městě, kterým procházím, nejspíš nikdo nežije. Další jistotou je, že se, jak jsem předvídal, skutečně nacházím ve Francii. Prozrazují mi to kolem dokola nejrůznější francouzské vývěsní štíty, nápisy a písemnosti. Atelier de mécanique PSG, Loge, Pompe à essence, Restaurant Coq des marais, Menu ordinaire… Pokud mě tedy někdo záměrně neuvádí v omyl.

Ve městě, ve kterém jsem se ocitl, také panuje relativní pořádek. Nikde není nic viditelně zničeno, nikde neregistruji žádné ruiny ani spáleniště. A… A to je nový poznatek: nikde nevidím ani žádné automobily! Ani na ulicích, ani na parkovištích, ani nikde jinde. „No, ano! Je tomu tak! Ale proč? Kdo s nimi odjel? A kam? A… některé obchody jsou také prázdné!“ všímám si i další anomálie. Kočka, která mi před chvilkou dělala společnost, odběhla směrem k samoobsluze. Zírám skrz matné sklo do prodejny a drbu se na hlavě. Uvnitř oddělení potravin jsou vyklizené všechny regály. Veškeré zboží zmizelo! Stejně jako v sousedním zverimexu. Že by cizokrajné rybičky odplavaly zpět do své domoviny?

Divná věc: další obchod se značkovými oděvy je ale naopak, včetně výlohy, plný! I další prodejny v řadě nabízející daňovou literaturu, brýle, léky, šperky, kliky a kování… Proč jsou některé obchody a obchůdky vyklizené a některé ne? Jak se zdá, otázek přibývá.

Od mého vstupu do města už uplynula přibližně čtvrt hodina. Stále se opatrně plížím podél zdí, stále o sobě dávám co nejméně vědět a stále obezřetně objevuji nové skutečnosti. Už například vím, jak je asi město veliké. Podle odhadu kráčím menším francouzským pays, ve kterém by mohlo žít přibližně deset až patnáct tisíc obyvatel. Kdyby v něm tedy žili…

Po chodníku a po schůdcích nahoru a pak klenutou branou dál… Strohou průmyslovou čtvrť už jsem nechal za sebou, teď už se blížím ke středu městečka. Procházím starobylou dlážděnou uličkou se staletými kamennými domy porostlými břečťanem a obezřetně kráčím k centrálnímu, hlavnímu náměstí. Co mi prozradí pohled za poslední roh? Nehrozí mi odněkud nebezpečí? Zdá se, že ne. Náměstí na mírném kopečku je příjemné místo. Tvoří ho malý parčík s přibližně čtvercovým půdorysem, s trávníky, cestičkami, lavičkami a historickou kašnou uprostřed. Baculatí kamenní andělíčkové do ní lijí ze džbánů na svých ramenou šplouchající vodu. Zaměřuji do tohoto místa svoji pozornost. Něco se mi nezdá. A nemýlím se! Usmívající se barokní postavičky totiž nejsou překvapivě jedinými návštěvníky kamenné fontánky!

Sním či bdím? Kdepak, tohle je opět skutečnost! mnu si oči a nevěřícně hledím kupředu. V liduprázdném kraji, v liduprázdném městě, uprostřed liduprázdného náměstí se ve staré kašně s kamennými ozdobami s potěšením, smíchem a výskáním koupou a skotačí čtyři živé dívky! Zcela nahé! Brodí se fontánkou, potápějí, stříkají po sobě a radují se ze života!…

Román Trubač si můžete koupit zde: Bezvydavatele.cz

PR text, Martin Lavay

 

Prozkoumejte i Knihu zázraků (jejíž děj předchází Trubači), více info naleznete zde: ODKAZ

Na hladinu Vltavy, uprostřed Prahy, vstupuje muž a kráčí po vlnách jako po pevné zemi. Vypadá jako Ježíš Kristus… Kniha zázraků popisuje mediální šílenství a třeštění provázející návrat jedné z největších postav historie. Je vše záměrná mystifikace? Nebo pravda…?

 

Poslechněte si první kapitolu z Knihy zázraků jako audioknihu:

 

Knihu zázraků si můžete koupit na webu Bezvydavatele.cz zde: ODKAZ

 

 

 

Klikněte si na rubriku, do které se chcete podívat:


Záhady

UFO

Duchové

Djatlov

Pterosauři

Yetti, bigfoot

Vodní příšery

Tasmánský tygr

Ještěři

Kruhy v obilí

HUM

Cestování v čase

Zajímavá věda

Optické klamy

Písničky

Burian

Hlavolamy

Novinky

Můžete se ponořit ještě hlouběji do archivu:


Skrytá kamera

F1

Komiksy

Rychlé šípy

Štika

Co
Kreslene vtipy 
Co
Svět z výšky 
Děs, běs, katastrofy
Legendární reklamy 
Zajímavosti o koních
Finty Jak se vyrábí Zpevak autotrpaslici Zajímavosti o Chorvatsku Skládání bankovek 
Marže

Povídky

Automodeláři

A třeba i ještě hlouběji, kde jsou skryté rubriky Zahady.info:


Skutečná pravda

Eugenika

Svět bez lidí

Chemtrails

Buddha

Šifra

Luiz Antonio

Sprostí klasikové

Sex

Na titulní stranu ZAHADY.INFO si klikněte zde:


Zahady.info
Zahady.info

Prohlédněte si i nový YouTube kanál ZAHADY info:

YouTube

Zahady.info: Záhady, zajímavosti, věda, historie, dobrodružství…

You must be logged in to post a comment Login