Added on 12.2.2019 adminml

Teorie relativity jako podvod? Aneb je ta tužka opravdu zlomená?

Decrease Font Size Increase Font Size Text Size Print This Page Send by Email

FOTO: Ilustrační foto

Jan Fikáček: Teorie relativity jako podvod? Aneb je ta tužka opravdu zlomená?

Občas se můžete dočíst názor, že je Einstein slavný neprávem, neboť je jeho teorie relativity podvod a všechny relativistické efekty jako kontrakce délek nebo dilatace času jsou jen zdánlivé. Tento názor není tak úplně nesmyslný.

V pátek jsem byl v Bonnu na mezinárodním workshopu tamní university. Workshop se jmenoval Na hraně času (At the Edge of Time) a jedna zajímavá prezentace se právě zaměřovala na speciální teorii relativity. Upozornila mimo jiné na to, že se fyzici neshodnou na interpretaci charakteru relativistických efektů, neshodnou se na tom, jsou-li tyto efekty reálné či zdánlivé, virtuální.

Je tužka opravdu zlomená? (pixabay free photo)

Podívejme se na tento problém velmi názorně. Nejdříve si musíme jasně uvědomit, co považujeme za reálné, za realitu. Je lomený tvar tužky vnořené do vody (viz obrázek vlevo) reálný? Pochopitelně nikoliv. Ale jak víme, že to není skutečnost? Prostě si na onu tužku ve vodě sáhneme a nahmatáme, že je tužka rovná. Rozpor mezi hmatovou „představou“ a vizuální nám říká, že obě podoby tužky nemohou být správné. Jak ale rozhodneme, který tvar tužky je ten správný? Jednoduše. Zkusíme nalézt takovou situaci, kde je tvar tužky pro oba smysly stejný. Tedy v tomto případě tužku prostě vytáhneme z vody a najednou nám oba smysly ladí, shodnou se.

Nebo si můžeme uvědomit, že naše intuice dává jednoznačně přednost hmatu před zrakem, tedy že bez přemýšlení věříme hmatu a hned víme, že to, co nás klame, je právě zrak. Otázka je ale proč. Je to proto, že u hmatu není mezi tužkou a námi nic, co by mohlo vnímání zkreslit. Hmat je kontaktní vnímání, mezi rukou a tužkou není v tomto případě žádný prostředník, v našem případě voda a sklenice, který může informace deformovat, zkreslit. Proto je hmat při vnímání daleko spolehlivější než zrak, který používá světlo šířící se v i prostředích, kde se ohýbá, odráží, rozkládá na barvy, tedy obecně řečeno deformuje. (Že je to přece jen trochu složitější se můžeme dovědět v poznámkách na konci blogu, ale právě předvedené prosté vysvětlení vystihuje podstatu věci.)

Zajímavá paralela se tu nabízí se speciální teorii relativity, kde se také kontaktní měření považuje za spolehlivé dokonce za absolutně spolehlivé neboli absolutní. Soumístné události, tedy události v jednom bodě prostoru neboli na stejném místě, jsou-li současné, jsou absolutně současné. Absolutně současné znamená současné z hlediska všech inerciálních soustav (soustav bez zrychlení, leč pohybujícími se různými rychlostmi a směry).

Dítě si hraje s kostkami (pixabay free photos)

Vraťme se ale zase zpět k názornosti „zlomené“ tužky. Otázka zní: jak bychom tužku vnímali, kdybychom neměli hmat? Tohle si představit není vůbec snadné, protože stále se nám bude do úvah vnucovat naše běžná intuice založená na celoživotní hmatové zkušenosti. Prostě zcela spolehlivě víme, že je tužka rovná, i když si na ni nemůžeme sáhnout, protože si to osahání představíme z minulé zkušenosti. (Ale co kdyby to byl objekt, jehož tvar vidíme poprvé?) Za touto spolehlivou představou jsou roky smyslových zkušeností, které jsme začali střádat už jako děti, když jsme brali do rukou kostky a jiné předměty, tedy na ně sahali, hráli si s nimi a zároveň se na ně dívali. Někdy jsme je ocucávali, což je ale vlastně také hmatové vnímání (kromě chuťového) Od dětství jsme slaďovali vizuální obraz objektů s jejich hmatovým obrazem. A teď po vás chci, abyste se od této celoživotně vytvářené a potvrzované intuice osvobodili. Proč? Protože kontaktní hmatová intuice z přirozeného světa je u teorie relativity k ničemu, neboť si opravdu nemůžete sáhnout na objekty, které se pohybují třeba jen poloviční rychlostí světla. Určitě by naše smysly nestačily ani zareagovat, nehledě na to, že by nás takový objekt asi zabil. V případě elementárních částic je zase náš hmat, kvůli jejich velikosti, vůbec nezaznamená.

Hmat je tedy v případě teorie relativity mimo hru, proto se pokoušíme představit si, jak bychom vnímali zlomenou tužku, kdybychom od dětství neměli hmat, tento nás nejspolehlivější smysl. Museli bychom věřit pouze zraku, nevěděli bychom, že je tužka ve skutečnosti rovná a není zlomená. Jedině zrak by byl kritériem reálnosti, jen to, co bychom viděli, bychom měli za skutečné. Takže i tvar zlomené tužky by byl opravdu skutečný. A kdybychom nemohli měnit úhel pozorování (vzpomeňme si na Platonovu jeskyni, viz obrázek), byl by pro nás lom tužky absolutně skutečný.

Platónova jeskyně – upoutaní lidé vidí pouze stíny, ne skutečné 3D objekty (Veldkamp, Gabriele and Maurer, Markus – Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported license)

Normálně bychom ale, kdybychom mohli měnit polohu, zjistili v případě „zlomené“ tužky ve sklenici s vodou, že tato tužka má tvar proměnlivý. Její tvar se mění podle velmi přesného algoritmu v závislosti na úhlu a bodu, ze kterého tužku ve sklenici pozorujeme. Nepřipomíná vám tato situace poněkud kontrakci délky či dilataci času, kde délka tyče či časové trvání události závisí podle přesného algoritmu ne na úhlu pohledu, ale na rychlosti? (Ale rychlost v relativitě také znamená úhel.)

Skutečnost ale nemůže být proměnlivá, musí být pevná, křičí naše intuice! Dobrá, vezměme tedy ten nejprostší příklad, délku tyče. Řekněme, že máme tyč o délce jeden metr. Když ji (kontaktně) změříme, má přesně jeden metr. Ale co kdybychom se k tyči nemohli dostat, byla by třeba nad námi a my mohli změřit pouze její stín? A přitom bychom nevěděli, v jakém úhlu je nad námi otočená. Kdyby nebyla vodorovná, stejně jako zem, na kterou vrhá stín, pak byl by stín kratší než 1 metr. (Pro jednoduchost předpokládáme, že světlo svítí přímo shora.) Očividně nenaměříme skutečnou délku tyče, ale zkrácený stín tyče, což je zcela reálný efekt, i když se tyč sama ve skutečnosti nezkrátí (viz obrázek níže). Je to jednoduchý průmět úsečky na jednu z os (třeba osu x), což známe už ze základní školy.

Stín (projekce) reálné délky tyče. Střela mine zkrácenou „tyč“. (JF)

A velmi podobně je to i ve speciální teorii relativity, i když algoritmus projekce je tady jiný. Stále je kontrakce délky tyče reálným efektem, podobně jako je reálný efekt (podle přesného algoritmu) vizuální zmenšování vzdálených předmětů perspektivou v našem obvyklém světě. Přesto je ale skutečná (absolutní) délka/velikost tyče v běžném životě dána jen kontaktním měřením a ve speciální teorii relativity pak měření při nulové rychlosti. Relativisticky zkrácenou tyč tedy nemáme za reálnou podobu tyče, dáváme-li za pravdu Minkowského přednášce z roku 1908, kde prohlásil: „Od nynějška se z prostoru o sobě a času o sobě staly pouhé stíny a jen nějaké sjednocení obojího zachrání nezávislost.“ Tím sice zřejmě filosoficky odkazoval na stíny v Platonově jeskyni, ale kontrahovaná délka tyče je skutečně jen projekce tyče do našeho 3D prostoru ze 4D prostoročasu, tedy něco jako „stín“ oné tyče.

Přesto, že je to vlastně jen „stín“, tak když bychom měli úžasně rychlou střelu (nekonečně rychlejší než světlo, abychom si situaci zjednodušili) a střelili bychom těsně před zkrácenou tyč, tedy do míst, kde by už měla být nezkrácená tyč, tyč bychom nezasáhli. Je to totéž, jako bychom nezasáhli metrovou tyč, kdybychom namířili přesně na její počátek, ale pak bychom tyč vytočili tak, aby se nám jevila zkrácená (opět viz obrázek výše). Tedy tyč je sice zkrácena jaksi virtuálně, ale reálně na místě možného zásahu není.

Obdoba platí pro všechny další relativistické efekty, dilataci času, relativistický narůst hmotnosti a relativitu současnosti. Chceme-li trefit přesně nějakou okamžitou událost v čase, musíme mířit tak, abychom ji trefili v onom relativisticky posunutém čase (tedy v naší inerciální soustavě, nikoliv v inerciální soustavě oné události). Všechna fyzikální měření dávají ty relativisticky „deformované“ údaje, jak říká teorie relativity. Je to dáno tím, že třebaže „skutečné“ 4D hodnoty (neboli 3D hodnoty měřené v klidové inerciální soustavě dané tyče či dané události) jsou jiné, my měříme jen v našem (naší inerciální soustavě) a všechna měření provádíme pouze a výhradně elektromagnetickou interakcí (tedy „vizuálně“) právě jen v našem 3D prostoru (naší inerciální soustavě).

Sečteno, podtrženo, efekty jsou skutečné, délka zkrácené tyče není ve reálná (ale ve 3D reálná je), podvod to ale není, neboť všechna měření dávají ty hodnoty, které teorie relativity předpovídá, což si v každodenním životě extrémně přesně ověřujeme na GPS, která by bez korekcí na obě teorie relativity ukazovala už za den o několik kilometrů vedle. Relativistické efekty nejsou rozhodně ale žádná iluze.

A chce-li to brát člověk velmi prakticky, můžeme poučit u kvantového mechaniky a jejího „Mlč a počítej.“. Můžeme se tedy na chvíli přestat ptát, co je reálné a co není, a stačí když bude (pozitivisticky) vědět, že všechna měření dávají ty hodnoty, jaké říká teorie relativity. Pro praxi limitovanou současným poznáním to stačí. Hledáme-li ale kvantovou gravitaci, pak toto utilitaristické pravidlo nestačí a musíme na pomoc volat filosofii jako v tomto případě. Ale také se dá za reálné považovat to, co odpovídá měření.

———————————————————————————————————-

Dále jen pro masochisty, aneb pokud si nechcete věc komplikovat, dál nečtěte.

P.S.: Smyslové klamy mohou vznikat i na cestě od smyslu do mozku nebo přímo v mozku, takže ani hmat není absolutně jistý. A taky onen kontakt je jen výměna virtuálních fotonů, kde se dá představit zkreslení na úrovni kvantové mechaniky.

P.P.S: Sociologie smyslů: Skutečnost se vytváří jako shoda obecně více smyslů, respektive více „úhlů“ stejného smyslu, více pozorování téhož ve více časech, na více místech, či pozorování více způsoby stejným smyslem (prostým okem, lupou, mikroskopem, dalekohledem). Nejde tedy jen o shodu hmatu a zraku. U speciální teorie relativity by se dalo říci, že jde i o pozorování při více rychlostech.

3P.S.: Kontaktní měření tyče: Einstein se vlastně pokusil také o „hmatové“, přesněji kontaktní měření, neboť měří rychle se pohybující tyč kontaktem. Problém je tady ale, že oba konce tyče nejsou soumístné a tyč se nepohybuje tak pomalu, jak pomaličku se pohybují objekty, na které saháme v přirozeném světě. Proto nelze zanedbat nesoumístnost obou konců tyče, a tedy relativitu současnosti. Problém tady začne ale činit ontologická Einsteinova definice současnosti, neboť ta vyžaduje imaginární pozorování nekonečnou rychlostí tím, že odečítá dobu letu paprsku. Vhodnější by bylo asi použít definici fenomenologickou, kde se toto zpoždění neodečítá. Ale to už bychom ten výklad značně zkomplikovali a už bychom opustili dosavadní jednoduchost. 🙁

4P.S.: Myšlenky v závěrečných odstavcích jsem formuloval v posledních dnech, takže jestli tam cítíte určitou nejistotu, cítíte správně. 🙂 Vypiluju.

Blog Jana Fikáčka na iDNES: ODKAZ

Jan Fikáček

Vystudoval chemii, kybernetiku a teorii systémů (interdisciplinární studia) a považuje se za generalistu neboli obecně uvažujícího člověka někde na pomezí mezi přírodními vědami a filosofií. Roky vyučoval filosofii fyziky a filosofii virtuální reality na PřF a MFF UK v Praze (a v té době odmítal tituly jako Doc. nebo CSc.). Nyní PhD student filosofie teoretické fyziky. Pracoval jako evropský expert pro „Future and Emerging Technologies“, především v oblasti virtuální reality, rozšířené a smíšené reality. V letech 1991-7 byl předsedou společnosti Mensa ČR (lidé s IQ nad 148 (US norma)). IQ 196 testem Raven matrix II (certifikát Mensy ČR). Více informací zde.

Upozornění: Toto je popularizační blog pro veřejnost, neberte ho tedy, prosím jako vědeckou dizertační práci. 🙂 Autor má zde uváděné základní myšlenky většinou propracované do hloubky, do blogu pro veřejnost však není vhodné uvádět příliš složité formulace. Autora ale baví komunikovat s veřejností, proto tato forma s někdy expresivním vyjadřováním, přehnané nadpisy, které k popularizaci asi patří. Některé blogy jsou však čistá věda, ba dokonce mainstream, některé (asi většina) jsou kritické úvahy snažící se formulovat nové nápady, některé jsou opravdu jen sci-fi nebo spíše sci-sci-fi.

Životopis

Narodil se 21. dubna 19** v Ostravě. Zde vystudoval Chemickou průmyslovku a poté interdisciplinární obor Systémové inženýrství na Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské (VŠB).

Po studiích působil rok jako 3. tavič vysoké pece a pak 2 roky na Ekonomické fakultě VŠB jako aspirant (studium CSc.). Pak se přestěhoval do Prahy, kde působil na Ústředním dopravním institutu (ke konci jako vedoucí katedry řízení), což byla vzdělávací organizace Ministerstva dopravy a spojů. Od roku 1988 do roku 2001 vyučoval na Universitě Karlově, konkrétně na Matematicko-fyzikální fakultě a zejména pak na Přírodovědecké fakultě UK, externě na FAMU, AVU a Filosofické fakultě UK.

V následujících dvou letech působil v soukromé sféře v oblasti IT vzdělávání a digitální fotografie. Poté se přestěhoval do zahraničí, kde byl zpočátku na rodičovské dovolené a poté pracoval 6 let v oblasti evropské počítačové bezpečnosti. Kratší dobu působil jako evropský expert pro „Future and emerging technologies“, zejména pro rozšířenou a smíšenou realitu. Nyní pracuje v oblasti podpory vědy, vzdělávání a zaměstnanosti.

Intelektuální život

Od mládí se intenzivně zajímal o sci-fi, fyziku a filosofii fyziky. Ve 13 letech navštěvoval kurz kvantové fyziky a kvantové chemie na VŠB a věnoval se soukromému studiu na rozhraní fyziky a filosofie. Zúčastňoval se, počínaje základní školou, různých olympiád a uspěl zejména v matematických. Navštěvoval městský Klub mladých matematiků v Ostravě.

Studia

Vystudoval Chemickou průmyslovku v Ostravě, obor chemická technologie. Poté nastoupil na studium interdisciplinárního obor Systémové inženýrství (kybernetika, počítače, ekonomika, teorie řízení, teorie systémů) na Ekonomické fakultě VŠB. Od rektora získal individuální studijní plán. Největší vliv na něj po dobu studií měl obor obecná teorie systémů, hraničící s filosofií.

Po ukončení studia a po roční dělnické praxi pracoval dva roky na téže fakultě jako aspirant (1983-1984). V této době zpracovával program na analýzu ekonomických ukazatelů a soukromě, částečně úspěšně, modeloval průchod kvantových částic dvěma štěrbinami a samo-interferenci této částice. V rámci této práce navrhl experiment poukazující nerozlišitelnost náhodných a pseudonáhodných čísel.

Akademická sféra

V roce 1985 nastoupil na katedru řízení Ústředního dopravního institutu, kde se věnoval exaktním metodám řízení, počínajícímu rozvoji výpočetní techniky (počítač SM 3-20) a obecné teorii systémů. Sepsal několik učebních textů, z nich stěžejní byl text Obecná teorie systémů. Z politických důvodů (připravoval např. text Krize socialismu) odešel v roce 1988 na Matematicko-fyzikální fakultu UK, kde učil filosofii fyziky a matematiky.

Přes 10 let působil následně na Přírodovědecké fakultě UK, kde učil zpočátku teorii systémů. Po přechodu z Katedry demografie a geodemografie na Ústav aplikací matematiky a výpočetní techniky začal vyučovat výpočetní techniku, zejména právě se rozvíjející Internet (rok 1995). Byl administrátorem unixového SGI serveru. V roce 1997 poprvé začal přednášet semestrální kurz „Filosofie virtuální reality“, který byl otevřený jak pro celou Karlovu universitu, tak pro všechny vysoké školy v ČR. Byl to také zřejmě první internetový vysokoškolský kurz v ČR. V rámci tohoto kurzu prezentoval vlastní filosofickou koncepci zvanou infinitní relativně fraktální strukturální fenomenologie a její aplikace do teoretické fyziky (viz např. „Technologie výroby času„), psychologie (přednáška „Byl jsem Franzem Kafkou“), sociologie a fyziologie (viz „Technologie výroby Boha„), atd. Populární nástin zmíněné tzv. totální fenomenologie lze najít v textu „Technologie výroby skutečnosti“ nebo ve specificky zaměřeném konferenčním textu „Skutečnost jako přirozená virtuální realita“ (viz publikace a reference).

Mensa

Některé ze zmíněných přednášek, jako například „Naučte svého psa kvantovou mechaniku“, byly původně vytvořeny jako popularizační přednášky společnosti Mensa ČR, spolku lidí s IQ nad 130, jehož byl předsedou v letech 1991 až 1997. Zároveň reprezentoval národní Mensu jako člen Mezinárodního výboru ředitelů (IBD) Mensy International a byl členem Mezinárodní rady (IGC) světové Mensy. V té době také založil a vedl Einsteinovu společnost, což byla společnost lidí s IQ nad 150. Poměrně aktivně vystupoval v médiích, televizích, rádiích a publikoval články v časopisech. V letech 1991-96 založil a organizoval soutěže pro geniální dívky Miss Mensa a Miss Einstein (dívky s IQ nad 150), od roku 1996 do roku 2001 pak realizoval soutěž Miss Internet, kde intelektuální schopnosti soutěžících tvořily většinu kritérií výběru vítězek. Partnery této soutěže byly firmy IBM, Microsoft, Seznam.cz, CK Fischer, Czechoslovak models, Autocont atd.

V roce 2000 pracoval jako kreativec v projektu vědecko-vzdělávacího centra E-area. V rámci tohoto projektu prezentoval již zmíněnou filosofickou koncepci inspirovanou virtuální realitou a to třeba také v RIBA – Royal Institute of British Architects v Londýně nebo v rámci Fóra 2000 na Pražském hradě v sekci „Globalizace a cyberhumanismus“. Navrhl a spolurealizoval virtuální model speciální teorie relativity, který byl za podpory společnosti Silicon Graphics Incorporation a projektu Praha – Evropské město kultury 2000 prezentován poradenské společnosti Andersen consulting.

V letech 2001 a 2002 pracoval v soukromém sektoru, zpracovával Státní informační politiku pro vzdělávání jako zaměstnanec European Institute for IT Education a poté krátce pracoval v oblasti digitální fotografie jako zaměstnanec Institutu digitální fotografie Ondřeje Neffa.

Působení v zahraničí (2003-dosud)

Po přestěhování do Belgie se v letech 2003-2006 velmi věnoval digitální fotografii, zejména tzv. High dynamic range fotografii (HDR) a byl pionýrem tzv. reflexní HDR fotografie. V roce 2004 měl výstavu fotografií „ČR ve stylu Franze Kafky“, která byla součástí oficiální prezentace ČR u příležitosti vstupu do EU. Další výstava, pod záštitou komisaře Špidly a Českého stálého zastoupení při EU, byla u příležitosti Českého předsednictví EU, v hlavní budově Evropské komise – Berlaymontu. V roce 2008 pak připravil putovní výstavu po eurocentrech České repubiky pod názvem „Tak trochu jiný Brusel“, iniciovanou Úřadem vlády ČR. V roce 2004 prezentoval svou koncepci počítačem podporované empatie(CAE) z roku 1997 na fóru evropských expertů. V roce 2005 pracoval jako evropský expert pro smíšenou a rozšířenou realitu v rámci výzvy Budoucí a vznikající technologie 6. Rámcového programu. Od roku 2007 působil 6 let jako evropský expert pro počítačovou bezpečnost a obecnou bezpečnost. V současnosti pracuje v oblasti podpory vědy, vzdělávání a zaměstnanosti.

Od roku 2012 znovu oživuje svou činnost v oblasti filosofie fyziky a filosofie. Tato témata v populární formě zveřejňuje na své blogu (iDnes) a zakládá na Facebooku skupinu Filosofie (Metafyzická systemologie). K dispozici je např. videozáznam jedné z jeho přednášek s názvem „Je čas pouhá iluze?“ ze srpna 2016.

Zájmy

Vždy aktivně sportoval, v mládí (17-18 let) se závodně věnoval silniční cyklistice, stejně pak několik let od roku 1997. V období let 1988 až 1995 se věnoval dálkovým běhům (nejlepší čas v maratónu 2:45:01).

Publikace (není-li uveden autor, je autorem JF)

Kolektiv : Přehled hlavních ekonomických ukazatelů pro řízení VHJ, VŠB Ostrava, 1984

Kolektiv : Ekonomické hry a základní oblasti jejich využití, VŠB Ostrava, 1986

Fikáček J., Skýva L.: Základy aplikací mikropočítačů v dopravě, ÚDI Praha, 1986

Obecná teorie systémů, ÚDI Praha, 1987

Co je to systém a systémový přístup, PřF UK Praha, 1987

Slovník nejpoužívanějších systémových pojmů, ÚDI Praha, 1987

Observaciones sobre questiones filosoficas de la direction,ÚDI Praha, 1987

Obecná teorie systémů dnes, In Sborník 19.konference o systémovém inženýrství, DT ČSVTS Praha, 1987

Introduction breve en la teoria de sistemas, ÚDI Praha, 1988

Systémové vlastnosti v dopravě, ÚDI Praha, 1988

Iděntifikácija i děfinicija sistěmy, In sborník mezinárodního demografického postgraduálu, PřF UK Praha, 1989

Moderní programové vybavení pro řízení I – Textové procesory, ÚDI Praha, 1989 (WordStar)

Moderní programové vybavení pro řízení II – Databáze, ÚDI Praha, 1989 (dBase II)

Asnovy sistěmnovo padchoda, In Měždunarodnaja letňaja škola děmografiji i demogeografiji, PřF UK Praha, 1989

Textový editor Text602, Smile, Praha 1990

Technologie výroby Boha, Smile, Praha 1991

Naučte svého psa kvantovou mechaniku, Smile, Praha 1992

Technologie výroby Boha, Technický magazín, č.4, ročník 36, Praha 1993, ISSN 0322-8355

Superperpetuum mobile podle pana Fikáčka, č.10, ročník 36, Praha 1993, ISSN 0322-8355

Editor D (manuál programátorského editoru pro UNIX), Daněk software, Hodonín 1994

Rádio, televize a co dál? Virtuální realita, Ekonom, č. 41, ročník XXXVIII, Praha 1994, ISSN 1210-0714

Proč chytří lidé dělají takové hlouposti?, Ekonom, č. 52, ročník XXXX, Praha 1996, ISSN 1210-0714

Skutečnost jako přirozená virtuální realita, 1997

Úvod do Internetu a WWW, Karolinum, Praha 1998, 69. str. ISBN 8071845329.

Technologie výroby skutečnosti, E-area, 1998

Manuál ISŠU I.etapy SIPVZ (ISŠU – informační systém školení učitelů, SIPVZ – státní informační politika ve vzdělávání), MŠMT, Praha 2002

Jan Fikaček – fotografický profil s HDR fotografiemi, Digital Photographer, č. 6, Kijev 2006, registracia KB č. 10903, podpisnoj inděx 91153

HDR fotografie Zazděná řeka a Zábradlí Evropské komise, DIGI foto, č. 3, Brno 2007, ISSN 1801-0873

Náhoda neexistuje, a přesto se jí nelze zbavit, Neviditelný pes/Lidovky.cz, 8.5.2007, kopie zde

Dinant Aerial View by Jan Fikacek (dvoustránková HDR fotografie), Digital Photo, č. 105, Peterborough (UK) 2008, ISSN 1460-6801

Jan Fikacek – Portfolio Tchéque (fotografický profil s celostránkovými HDR fotografiemi), Phot’Art International, č.15, Armentiéres (France) 2009, ISSN 1950-9928

Jan Fikacek – photo exhibition SUrREAL EUROPA IN A CZECH WAY, in the Berlaymont (the main building of the European Commission), 2nd March to 30th April 2009, in the occasion of the Czech presidency to the EU, http://www.fikacek.cz/Berlaymont/

Photo de la semaine – SurReal in the Berlaymont: HDR photo „Two metal organisms from deep, eating the Earth“ by Jan Fikáček, Commission en direct, č. 509, Communautés européennes (c) 2009, ISSN 1830-5598

Belgické fotografie Jana Fikáčka (fotografický profil s 12 celostránkovými HDR fotografiemi), revue Prostor, 3. a 4. číslo XXX. ročníku, Praha 2012, ISSN 0862-7045

Přednáška „Je čas pouhou iluzí?“ (11.8.2016): https://www.youtube.com/watch?v=nyMOuaa7hF0

Budeme otroci umělé inteligence?, Nevšední svět, 9.3.2017

Existují paralelní vesmíry velmi podobné našemu?, Nevšední svět, 3.4.2017

Cestující metra jako kvantové vakuum, Objective Source E-Learning (OSEL), ISSN 1214-6307, 10.5.2017

Cestující metra jako kvantové vakuum, Nevšední svět, 15.5.2017

Teorie všeho jako filosofie mrtvá už při narození, Nevšední svět, 23.6.2017

Jsme mrchožrouti nekonečna, Nevšední svět, 3.8.2017

Proč se tolik bojíme zvuků nočního lesa, Prima ZOOM magazín, 15.8.2017

Experimentální filosofie jako efektivní cesta k revoluci ve fyzice, ERGOT, ISSN 2533-7564, 3.9.2017

Nekonečno jako mechanický bůh, ZAJIMAVOSTI.info, 10.11.2017

Bojíte se IQ svého psa? Jestli ne, nebojte se umělé inteligence… zatím, ZAJIMAVOSTI.info, 12.11.2017

Proč je realita jen v našem vědomí a proč není zcela pevná, ZAJIMAVOSTI.info, 15.11.2017