adminml

Djatlovova expedice: NOVÁ TEORIE JANY ŠVEHLOVÉ

Decrease Font Size Increase Font Size Text Size Print This Page

 

Kdo zavraždil účastníky tzv. Djatlovovy expedice? Záhadu podivné smrti devíti ruských vysokoškoláků v mrazivé pustině Severního Uralu v roce 1959 doposud nikdo nevyřešil. Odpovídá realitě nová teorie (září 2019) Jany Švehlové?

Moje teorie je „obyčejná“. Nevyskytují se v ní žádní agenti KGB, žádný Almas, armáda, UFO ani hordy zdivočelých trestanců či mstivých domorodců, ani neznámé přírodní jevy. Jsem fanoušek teorie Occamovy břitvy, která tvrdí, že správné je to nejjednodušší řešení. Můj příběh je o souhře nešťastných náhod a hranici lidských možností. Podle mne se věci odehrály takto:

Výprava sedí ve stanu a chystá se večeřet. Kdosi spravuje fotoaparát a další mu k tomu svítí baterkou, která je při neopatrné manipulaci vyfocena a vytvoří záhadný snímek svítící „koule“. Všichni přemýšlí jaký text umístí pod fotografii pořízenou v lese, na níž zachycený jeden člen výpravy působí dojmem sněžného muže. Hodlají tuto fotografii použít do svého časopisu a vytvářejí pod ni legendu „Teď už víme, že sněžný muž existuje“.  Jeden člen výpravy si právě zkouší hodinky druhého, své vlastní si přitom na ruce nechává také, další se právě vrac&iac ute; z&n bsp;venku. Zapíná stan. Ve chvíli, kdy mu chybí k dopnutí dva knoflíky, ozve se z venku příšerný zvuk. Kdo někdy slyšel sunoucí se sníh, jistě mi dá za pravdu, že zvuk je to otřesný. Lidé správně vyhodnotí situaci jako potenciálně nebezpečnou a nastane panika. Rozřežou stan a vyběhnou ven. Chvíli pobíhají zmateně v blízkosti stanu, ztrácí baterku. Poté zvuk přestává. V této chvíli se výprava nachází cca 50-60 metrů od stanu. Výprava se zastavuje a naslouchá, všude ticho. Vypadá to, že bezprostřední nebezpečí pominulo a je možno vrátit se zpět ke stanu. Jenže – kde je?

V této chvíli bych ráda vysvětlila, jaké si myslím, že na místě panovaly podmínky – ty jsou podle mne naprosto klíčové. Lidé jsou unavení, hladoví, frustrovaní, extrémně vystresovaní, podchlazení a v panice. Nemají – až na jeden případ – boty a jsou lehce oblečeni. Je tma, silný mráz, silný vítr, padá sníh, viditelnost je nulová. Pocitová teplota je díky větru ještě nižší, než v té chvíli panujících cca -30 stupňů.

Schopnost orientace členů skupiny je na nule. Zmateně se točí dokola ve snaze zahlédnout alespoň nějaký orientační bod. Marně vzpomínají, kterým směrem v panice ze stanu běželi. Dolů, nahoru, do strany? A kde je vlastně dole, kde nahoře? V těchto podmínkách a nízkém sklonu svahu /cca 10-20 stupňů/, v množství čerstvého sněhu, tmě a fujavici to nejde rozpoznat. Nakonec vymyslí postup  – chytnou se za ruce a postupují v rojnici. Tak se sníží nebezpečí, že bude někdo zraněn a ostatní si toho nevšimnou a zvýší se šance na nalezení stanu. Oni se nechtěli od stanu vzdálit, jak o tom hovoří některé z teorií, oni ho hledali! Po cca 50 metrech neúspěšného hledání zač&iac ute;naj& iacute; znovu panikařit. Pobíhají sem a tam, až se ocitají u velkého cedru.

V tuto chvíli jsou již dva členové výpravy tak vyčerpáni, že odmítají jít dál. Nedají na přemlouvání ostatních, že místo u cedru je příliš větrné. Zůstávají a pokoušejí se založit oheň. Kvůli počasí a panice se jim to nedaří a navíc se popálí. Ostatní odcházejí a trousí za sebou větvičky jako vyznačení cesty až půjdou zpět pro své kamarády se zprávou o nalezení místa vhodného k záhrabu. Muže u cedru v zoufalství napadne, že vylezením na strom se oddálí od studeného sněhu. Tam je ovšem situace kvůli větru ještě horší. Na pokraji sil chtějí slézt dolů, ale nejsou už takového v& yacute;k onu schopni a padají. Při tom zlámou několik větví. Jeden muž přijde o špičku nosu. Brzy po dopadu na zem umrznou. /Záležitost s ukousnutým kouskem kůže z ruky má nějakou psycho-fyziologickou příčinu, kterou člověk nenacházející v této situaci nemůže pochopit./

Nedlouho poté se vrací pár členů skupiny oznámit jim, že našli místo vhodné k záhrabu cca 75 metrů od nich. Nacházejí své kamarády mrtvé a berou si pár částí jejich oblečení a vrací se zpět k ostatním.

Společně pak vytvoří záhrab a z větví postaví podlážku, na kterou se všichni vtěsnají co nejblíže k sobě. Vymyslí postup, kdy ten, kdo je v chumlu uprostřed – a tedy na místě s nejmenšími tepelnými ztrátami – půjčí část svého oblečení tomu, kdo stojí na nejméně výhodném místě a ztrácí teplo nejrychleji. Za nějakou chvíli se vystřídají. /Případně se u některých projeví syndrom paradoxního svlékání/. Právě ve chvíli kdy uprostřed stojí Ludmila Dobininová, která zapůjčila /či si v záchvatu svlékla/ svoji čepici a bundu nevýhodně stojícímu Zolotarjovovi, se ozve další děsivý zvuk. Vytvořením záhrabu uvolnili obrovský kus ledu, či zledovatělého sněhu, který se utrhne a padá na ně. V panice prchají, ale téměř nezraněni vyváznou jen dva  – Igor Ďatlov a Zinaida Kolmogorová, která při útěku spadne a přivodí si velkou modřinu na boku. Ostatní jsou raněni těžce. Dva členové výpravy mají rozdrcené hrudníky a další tři otevřené rány na hlavě. Třem lidem obrovský tlak při nárazu padajícího velkého kusu ledu vyrazil oči z hlavy. Ludmile Dubininové také jazyk. Padající led je také důvod, proč na místě smrti těchto těžce poraněných nebylo nalezen o nic, co by mohlo tato zranění přivodit – led prostě roztál. Vyražené části těl odnese tající sníh, zvěř, ptáci nebo kombinace všech možností. Několik těžce zraněných záhy umírá. Pohybu schopni zůstávají tři – Kolmogorová, Djatlov a Slobodin.

Ti tři jsou v šoku a ten je žene od místa tragédie pryč. Možná se v tu chvíli umoudřilo počasí, třeba krajinu osvítil měsíc, či se zlepšila viditelnost a oni získávají alespoň rámcovou představu o terénu, nebo to byla jen náhoda, ale podařilo se jim správně určit cestu ke stanu. Bohužel jejich vyčerpaná těla i mysl jim nedovolují dosáhnout cíle a oni několik set metrů od něj umírají – umrznou.

Detaily jako zmatek v počtu lyží, zlomená hůlka, věci nalezené ve stanu, které údajně nepatřily nikomu z výpravy, radiace, zbarvení kůže mrtvých, roztržené prádlo Dubininové atd., nemají k podstatě tragédie žádný vztah.

Posmrtné skvrny neodpovídající polohám některých těl při nálezu mi také nepřipadají až tak záhadné. Ti lidé neleželi ve statickém terénu, ale v divoké přírodě, s těly nejspíš pohnul sunoucí se sníh a vítr, možná i pátrači, kteří to potom nezmínili, s některými ostatní ještě žijící členové výpravy /např. Zinaida Kolmogorová měla posmrtné skvrny na zádech, přitom umrzla ve skrčené poloze na břiše. Před vytvořením skvrn s ní mohl pohnout buď Djatlov, nebo Slobodin, nechat ji tak a po vytvoření skvrn&nb sp; ji s unoucí se sníh pak obrátil zpět./

Text: Jana Švehlová

 

TRAGÉDIE DJATLOVOVY EXPEDICE

Našli je v zimě oblečené pouze do spodního prádla, rozeseté ve sněhu daleko od tábora. Ohořelé, zohavené. S rozmačkanými hrudníky, bez očí, bez jazyka. Jejich oděvy byly radioaktivní, ve fotoaparátu měli snímek postavy připomínající sněžného muže. Jak zemřelo devět vysokoškoláků, kteří chtěli přenocovat pod uralskou Mrtvou horou?

V mrazivém začátku roku roku 1959 se vydala do nejsevernějšího cípu sovětské Sverdlovské oblasti skupina deseti mladých nadšenců: osmi mužů a dvou dívek (jediný přeživší se kvůli revmatickým potížím od skupiny už v úvodu oddělil a vrátil se zpět) z Uralského polytechnického institutu ve Sverdlovsku, která chtěla absolvovat třítýdenní náročnou túru napříč severskými lesy, po hladinách zamrzlých uralských řek Lozva a Auspija a vystoupat až na náhorní plošiny a na vrchol posvátné mansijské hory Otorten, v překladu „Místo, kam nechoď“. K „zakázanému“ cíli už ale devět sovětských vysokoškoláků nikdy nedošlo (?)…

Vyšetřovatelé zkoumající se zpožděním cílovou oblast objevili v pustině na úbočí tzv. Mrtvé hory prázdný stan rozřezaný zevnitř (!) a následně stopy nohou v ponožkách směřující dolů do údolí. V průběhu následujících hodin, dnů a měsíců pak našli ve sněhu i podivně znetvořené hledané mrtvé vysokoškoláky. Navzdory extrémnímu mrazu svlečené, s rozdrcenými hrudníky, bez očí, bez jazyka a s údajně zvláštní barvou kůže. Některá těla byla popálena, některé oděvy byly radioaktivní. V jednom z nalezených fotoaparátů, byl snímek postavy připomínající sněžného muže. Následně také vyšlo najevo, že v kritickém období vidělo hned několik dalších skupin nad vzdáleným místem skonu Djatlovovy výpravy podivná světla pohybující se po nebi…

 

Členové Djatlovovy výpravy: Igor Djatlov, Zinajda Kolmogorovová, Ljudmila Dubininová, Alexandr Kolevatov, Rustem Slobodin, Georgij Krivoniščenko, Jurij Dorošenko, Nikolaj Thibeaux-Brignolles, Alexandr Zolotarjov

 

Již existuje více než pětasedmdesát teorií, co se mohlo pod Mrtvou horou stát a co mohlo djatlovce zahubit. Tady jsou nejznámější z nich:

  • kulové blesky nebo plazma
  • vojenský test tajné zbraně
  • útok domorodců
  • útok zvířete (medvěda, losa, rosomáka, vlků ODKAZ…)
  • útok sněžného muže
  • strach z laviny, následná ztráta orientace a umrznutí
  • infrazvuk
  • UFO a mimozemská návštěva
  • působení doposud neznámých přírodních sil
  • útok trestanců z gulagu
  • útok pytláků
  • útok hledačů drahých kovů
  • nepovedená lovecká výprava sovětských papalášů
  • odnesení několika členů výpravy silným větrem
  • náhlý úbytek kyslíku v oblasti
  • otrava výpary z kamínek
  • exploze parních kamínek
  • únik paliva z letadla a jeho exploze
  • nehoda při testu vodíkového paliva
  • pád a exploze amerického špionážního balonu
  • souboj špionů
  • politické třenice
  • milostné pletky
  • roztržení pokusných radioaktivních kamínek ODKAZ
  • klukovská frajeřina ODKAZ
  • nepovedený test fyzické odolnosti
  • test sněžného skůtru
  • strach z neexistujícího yettiho, náhodný útok skutečného zvířete plus mráz ODKAZ

 

Základní info o tragédii v Djatlovově průsmyku si můžete přečíst na webu Zahady.info zde: ODKAZ

Všechny články o incidentech v Djatlovově průsmyku si můžete přečíst na webu Zahady.info zde: ODKAZ

Prohlédněte si místo činu na mapách Google: ODKAZ

 

YouTube
Zahady.info

You must be logged in to post a comment Login